K udělení tzv. Karlovy ceny Ing. Petru Uhlovi

„A tento rozpor mezi oběma stanovisky "to je nespravedlivé" a "oni si to zasloužili" mne doprovázel po celý můj život. To jsem si po více než třiceti letech plně uvědomil, když se v Chartě 77 diskutovalo, jestli má Charta povinnost vydat text o vyhnání Němců po válce. Z různých důvodů k tomu nedošlo, ale přesto se rozhořela polemika, jíž se zúčastnily tucty aktivistů Charty z obou pólů protikladných názorů. Další tucty se snažily o neutrální stanovisko k otázce, zda vyhnání bylo správné opatření, nebo nesprávné. Zda to byla především státní politika, nebo čin českého obyvatelstva, do jaké míry k tomu vedl úmysl obohatit se německým majetkem a také zda, nehledě na právo, to bylo morální. Při všech těchto tématech jsem byl kritik a odpůrce vyhnání právě takový, jako Václav Havel. Proto mi bylo líto, když v devadesátých letech podstatně změnil postavení.“ To jsou slova, které pronesl P. Uhl na sjezdu tzv. Sudetoněmeckého landsmanšaftu u příležitosti udělení ceny Karla IV.

Je pro nás těžko pochopitelné, že ing. Uhl, ač vyhlašovaný znalec práva, ve svém projevu nemluvil o tom podstatném. O závěrech Postupimské konference, kterou přijali vítězní spojenci, v níž rozhodli o přesídlení německého obyvatelstva z Polska, Československa a Maďarska. Jedním z důvodů, k nímž přihlíželi ve svém rozhodnutí, byla obava, aby někdy napříště německé menšiny opět se nemohly podílet na rozbíjení států, v nichž žily. Zkušenosti v tomto směru učiněné v průběhu doby již předmnichovské a zvláště v období válečném, kdy se německé menšiny přidaly na stranu hitlerovského Německa a bojovaly i proti svým bývalým spoluobčanům se zbraní v ruce, v tomto ohledu hrály podstatnou úlohu.

Jeho úvahy o tom, zda vyhnání německého obyvatelstva, nehledě na právo, jak říká P. Uhl, bylo správné či nikoliv, kdy problematiku přesídlení se snaží vidět v oblasti především morální, se blíží k sudetoněmeckému chápání této otázky, a nikoliv, jak se domníváme, k vlastnímu hledání skutečných důvodů, proč k přesídlení došlo.

Bohužel jsme od něj neslyšeli o tom, jak v našem pohraničí řádili němečtí ordneři a později i členové Freikorpsu. Proto i naše londýnská vláda vyhlásila, že s Německem jsme byli ve válečném stavu již od 17. září 1938, kdy právě příslušníci Freikorpsu, vyzbrojení a vystrojení v Německu, přešli československé hranice, někdy i násilně za použití zbraní, a zde napadali nejen Čechy, Židy a německé antifašisty, ale i naše finančníky, celníky, četníky a také i jednotky Stráže obrany státu. Za 14 dní své existence zavraždili více než 100 našich lid, desítky jich těžce zranili a před 2000 dalších našich občanů násilně odvlékli do Německa. Ne všichni se odtamtud později vrátili. Ani nám neřekl o tom, jak u nás řádili „wehrwolfové“ v letech 1945-1946, těšících se podpoře značné části německého obyvatelstva, které ještě nebylo přesídleno. Nelze však vyloučit, že něco z toho, alespoň částečně bylo v jeho projevu, který jsme nepřeložili.

A ještě malou poznámku: P. Uhl se narodil v r. 1941. V r. 1946 mu bylo necelých 5 let. Je pro nás překvapením, že si mohl pamatovat z r. 1946 nějaký rozhovor mezi matkou a otcem o Němcích, kteří v tu dobu byli přesídlovaní. Když se zeptáte řady lidí, co si pamatují z doby, kdy jim bylo necelých pět roků, obvykle dostanete odpověď, že nic. Připusťme však u pana P. Uhla výjimku a přijměme jeho tvrzení o tom, co si z té doby zapamatoval, za pravdivé. Máme značný obdiv k jeho mimořádným schopnostem v tomto směru. Přesto určité pochybnosti o jeho tvrzení považujeme za přirozené.

Z hlediska uvedených faktů, obsažených v námi vyvěšených článcích, pana Ing. Petra Uhla jen přetěžko bychom mohli považovat za českého vlastence. Nebo neznáme některé skutečnosti z jeho života, které by jeho vlastenectví potvrzovali?

Dr. O. Tuleškov